Mallorca no. 3: Tentokrát naostro

Sedím na balkoně s překrásnym výhledem na Bahía de Palma. Je to téměř rok a tři měsíce, co jsem opustil Českou republiku a vydal se na cesty. Minulé léto na Mallorce bylo, byť pestré, poměrně krátké a Erasmus ve Vigu utekl jako voda. Jako voda též odtekl grant, a tak nezbylo nic jiného, než přes léto něco vydělat. Vrátil jsem se proto na můj oblíbený ostrov, vyzbrojen obstojnou španělštinou, s cílem najít si tentokrát slušně placenou práci. Jinak však bez určitého plánu, protože tohle se dopředu, na dálku a bez předchozích zkušeností naplánovat prostě nedá. Hledání ubytování První noc jsem strávil s Moravákama v loňském hotelu a v pondělí už jsem v Palmě vyzvedl Andreje. Tohle slovačisko se nedalo dvakrát přemlouvat a vrhlo se do tohoto “plánu” se mnou. Pustili jsme se tedy do hledání bytu. To se ukázalo jako velmi těžké. Sezona už začala, ceny rostly každým dnem, a kdo byl ochotný pronajmout byt jen na léto, chtěl na tom patřičně vydělat.
Reunion s moravákama
Reunion s moravákama
Po několika desítkách telefonátů jsme konečně dohodli dvě prohlídky bytů ne zcela za přijatelnou, nicméně za únosnou cenu. Vydali jsme se tedy směr Santa Ponsa, kde se apartamentos nacházely. Městečko v malebném zálivu se nám docela zamlouvalo, ale to jsme ještě netušili, jak moc si ho užijem. V prvním bytě nám docela milá Španělka, taková tetka, slíbila, že nám dá do dvou dnů vědět, jestli se můžem za týden nastěhovat. V druhém chtěli hned tři nájmy (tzn. skoro tři tisíce euro) na ruku. No nic moc. Zakotvili jsme tedy na pláži a čekali, co přinese druhý den.
Santa Ponsa, náš nový domov.
Santa Ponsa, náš nový domov.
Ještě před rozbřeskem přinesl mlhu a na tenhle exotický ráj neuvěřitelnou zimu. Hledání bytu bylo i nadále bezvýsledné a všechny naděje jsme tedy upínali k tomu prvnímu. Naštěstí po pouhé jedné další studené noci na pláži, nám zavolala teta Juana, že za týden budeme mít byt k dispozici. Alespoň něco. Třetí noc jsme zvolili jinou taktiku: zůstat vzhůru v místní non-stop restauraci, která se již předtím stala naším základním táborem. To se nám vyplatilo dvojnásobně, protože jednak jsme nepromrzli a jednak nás potkal zázrak. Rozuměno mírně nametená Siñora Milágros (milágro = zázrak), se kterou jsme v pět ráno uzavřeli dohodu, že nám za velkorysou cenu na týden přenechá apartmán, který prodává. Velký luxusní byt v samém centru Santa Ponsy s výhledem na moře. Jaksi se po těch několika skleničkách zapomněla zmínit, že byt je v rekonstrukci, ale i tak nás to zachránilo. Bylo už na čase přestěhovat se z pláže. Druhý den totiž přijížděla naše italská posila Giovanna. Ubytování bylo tedy vyřešené a zbývalo jen najít práci. Předtím jsme si šli ale ještě po probděné noci schrupnout na pláž.
Není nad to probudit se na pláži v zimní bundě když si kolem hrajou děti v plavkách.
Není nad to probudit se na pláži v zimní bundě když si kolem hrajou děti v plavkách.
Hledání práce Giovanna zdárně dorazila a provizorně jsme se ubytovali, spolu s několika šváby a pravděpodobně nějakou tou blechou, v jinak luxusním apartmánu. Andrejovi ještě ráno zavolali z jednoho kebabu, kde jsme se náhodou zmínili, že hledáme práci. Nebyla to páce snů ale i tak docela klika. Ukázalo se totiž, že sehnat práci nebude tak snadné. Všude spíše chyběli klienti a personál přebýval.
Gió, naše nová posila.
Gió, naše nová posila.
Během následujícího týdne jsem prošel jedním zkušebním dnem v baru luxusní restaurace v nedalekém Port d´Andrax. Dali mi teplé jídlo a den mi zaplatili, což se v tu chvíli hodilo, protože jsme neměli kuchyň a na účtě se tísnilo posledních 40 euro. Bohužel už se neozvali a v Santa Ponse bylo hledání též bezvýsledné. Proto jsme s Giovannou vyrazili hledat štěstí do Palmy, hlavního města Mallorky. Já opravdu o štěstí doslova zakopl a po pouhých pěti minutách sem našel místo v půjčovně kol. Byli nadšení, že mluvím tolika jazyky a vím něco o kolech. Nebyla to velká výhra, vzhledem k tomu, že bych musel dojíždět, nicméně z nejhoršího sem byl venku. Ještě tentýž večer jsem se ale na radu naší nové domácí došel zeptat do jednoho zastrčeného hotelu v přímém sousedství našeho bytu. Že prý hledají číšníka/barmana.
Romantická večeře s Andrejem v jeho Kebab Königu.
Romantická večeře s Andrejem v jeho Kebab Königu.
Po zkušebním dnu mi bylo řečeno, ať druhý den přijdu zas. Místo jsem tedy dostal. Práce to nebyla špatná, více méně to, co jsem si představoval. Na začátku mi bylo řečeno 8 hodin denně bez dne volna. Bylo to dost ale i s tím jsem počítal. Realita už však byla 9 hodin a z toho šest spolu s dost nepříjemným šéfem. Ze začátku jsem si říkal, že jeho štěkání nějak vydržim. Bohužel nepřestal bejt nesnesitelnej a urážlivej, ani když jsem svou práci dělal dobře. A neustále měl výhrady k mé angličtině, že nerozumím. (Většina hostů byla ze Skotska nebo Irska s akcenty, kterým nerozumí někdy ani rodilý mluvčí). S Andrejem v práci zametali podobně. Goivanna nadále hledala, ale jako správná Italka si s tím příliš nedělala hlavu. Postupně našla práci jako číšnice v Palmanově, nedalekém letovisku poblíž slavného Magalufu. Po třech týdnech se mi ozval Daniel z baru Casa de Agata. Věděl jsem přesně, o který jde. Na začátku jsme se tam byli dokonce několikrát ptát na práci, ale nikdy jsme jej nezastihli. Ptal se, zda jsem stále v Santa Ponse a zda již mam práci. Z mé váhavé odpovědi vyrozuměl, že byť práci mam, mám zájem o jinou. Absolvoval jsem pohovor, kde mi tenhle svérázný Italiáno-Brit spíše vysvětlil náplň práce a co očekává a po krátké zkoušce jsem postupně v tomhle malém baru, poblíž menší lokální pláže, začal pracovat. A nemohl jsem si stěžovat. Byť jsem měl o trochu méně peněz než v předchozí práci, měl jsem o 40% méně hodin a jeden celý den volna… Navíc se s Danielem dalo vždy vše domluvit a choval se ke mně velmi slušně.
Casa de Agata a přilehlá pláž
Casa de Agata a přilehlá pláž
Život na ostrově Méně štěstí měl Andrej. Kebab v tom vedru nikdo jíst nechtěl, takže po měsíci zavřeli a Andrej doloval víc jak týden z mafiánskýho Rusáka svou výplatu. Nakonec se mu alespoň to podařilo. Vydělané peníze si náležitě užil, když jej přijela navštívit přítelkyně. V půlce srpna nás opustil, aby se vydal zpátky do Viga na pracovní pohovor na stálou práci pro citroen.
Já jsem mezitím pokračoval ve své rozjeté kariéře barmana a díky relativně volnějšímu rozvrhu i trochu užíval léta, podnikl pár výletů po ostrově a tak. Vše se trochu zkomplikovalo Andrejovým odjezdem. Nájem v našem bytě byl pro dva trochu moc. Naštěstí situaci zachránila Giovanna, když sehnala levnou garsonku poblíž své práce. Já sice musel dojíždět, nicméně posledních pár týdnů se to dalo přežít a ten výhled stál za to. Navíc poblíž byl slušný skatepark, takže tím se to vše kompenzovalo.
Kolo nesmí chybět
Kolo nesmí chybět
Epilog Dny rychle utíkaly a přišel ten poslední. Ještě předtím jsem si dal 3 dny provoz baru sám, protože Daniel musel do Londýna. Poslední drink, poslední den na pláži… Rozhodně to stálo za to, užil jsem si krásné léto i když to nebylo tak divoký, jako vloni, naučil se spoustě věcí a ověřil své schopnosti. Především si však domu vezu výplatu, ze které vyžiju jako student 10 měsíců. Navíc o mě projevili zájem v půjčovně kol z prvního týdne. To by nebylo vůbec špatné, přestěhovat se do Palmy, strávit zimu v téhle perle středomoří a ještě přitom slušně vydělávat. Škola má však přednost. Ale i tak je to příjemný pocit, mít takové možnosti. Samozřejmě bych toho všeho nikdy nedosáhnul bez podpory rodiny a mých compañeros Giovanny a Andreje!